"Martine, je večer a skoro nic jsi nevykoumal," chodila po svém domku z rohu do rohu Terka, zatímco Martin seděl u stolu. "Zítra tento případ předají už policii."

"Terko, mrzí mě to, asi jsem pohořel," sklopil hlavu Martin. "U Blanky byl jenom ten chomáč Zubových chlupů."

"Ale to přece něco musí znamenat, mám pocit, že je to velmi důležité," brumlala Terka a snažila se na něco přijít.

"Myslím, že kdybych se k Blance vydal znova, už bych nic nenašel, je velmi pořádná." Na Martinovi bylo vidět značné zklamání. Chtěl tento případ vyřešit, ale všechno se mu vymknulo z rukou. U Kliky ještě to odpoledne byl, tam ale nic důležitého nenašel a ani neměl náladu hrabat se mu v tom nepořádku. Za chvílí se ale zastavil nad poslední větou, kterou řekl a zatímco Blanka byla úplně v koncích, mu se to všechno začalo pořádně vyjasňovat…

"Musím k Blance do domečku. Rychle!" vykřikl.

"Co se děje?" zajímalo Terku.

"Myslím, že už jsem na to přišel," odpověděl jí hrdě Martin, vyběhl ven a už si to mířil k Blance.

Musím se přesvědčit, musím, říkal si pro sebe. Já mám ale chytrého strýčka.

Vběhl v Blance do domku a hádejte, kdo se ládoval buchtami za stolem?

Zub.

"Martine, pořád nechápu, jak jsi to dokázal," vrtěl hlavou nevěřícně Zub. "Myslel jsem si, že tě napálím."

"Strýčku, kdepak. Bylo to naopak velmi jednoduché," zasmál se Martin.

"Tak mi tedy pověz, jak si na to přišel," vybídl ho Zub.

"Podezíral jsem ze začátku samozřejmě Kliku, jak jinak. Je tu nový a moc ho neznám. Na něj jsem ale skoro zapomněl po rozhovoru s Blankou, která byla velmi drzá, proto jsem se k ní vydal po obědě na průzkum, kde jsem našel tvůj chomáč chlupů. Musel jsi tam toho dne tedy být. A víš, jak jsem na to přišel?" zeptal se Martin.

"Netuším," přiznal se Zub.

"Blanka je velmi pořádná, uklízí vždy po snídani. Znám ji už dlouho. Připadalo mi hloupé, kdyby tento zvyk nyní vynechala. A ten šramot, co jsem slyšel. To jsi byl ty ve skříni, ve které jsi byl schovaný, proto nic nespadlo, ani se nepřevrátilo, byly to jenom tvoje pohyby uvnitř almary. Domluvil ses s Blankou, která tě v noci táhla do lesa a s Ořechovými, kteří mě měli svézt ze stopy. To se jim ale nepovedlo. Pamatuješ si, když jsi mi vysvětloval řeč těla, která detektivům mnohdy pomáhá?"

"Ano, jak bych mohl zapomenout," odpověděl Zub Martinovi.

"Většinou, když nějaká veverka lže, tak se ti nedívá do očí nebo si nenápadně a nevědomky sáhne na čumáček," pokračoval Martin. "A u paní Ořechové to byl ten druhý případ."

Zub se zhluboka nadechl a zhluboka vydechl. "No Martine, nezbývá mi nic jiného, než tě pořádně za tvou skvěle odvedenou práci pochválit. Myslím, že od tohoto dne mi oficiálně budeš s případy pomáhat a kdo ví, třeba budeš jednou mým nástupcem.